Podivné události v Hromné alias velice dobrý fake příběh

3. srpna 2009 v 18:23 | Kelt |  Fake a podvrhy
"Tak působí démoni, že věci neexistující jeví se lidem, jako by byly skutečné"
-
- LACTNATIUS, z knihy V horách šílenství
od Howarda Phillipa Lovecrafta

Podivné události v Hromné


Tyto řádky píši v drogadské věznici. Jsem si vědom zodpovědnosti, kterou nesu za hrůzné události posledních dnů a za všechny nebohé obyvatele toho prokletého místa, ale prohlašuji, že "věci", které se staly, staly se naprosto neočekávaně a neúmyslně. Jenže, jakou váhu má prohlášení pološíleného vězně.
Jmenuji se Radim Bergen, je mi 37 let a býval jsem jedním z předních profesorů historických věd na universitě v Menidu. Před třemi měsíci jsem dostal doporučený dopis od Jeho Knížecí Milosti Marcuse, toho jména Druhého. Stálo v něm, že si kníže přeje (jeho "přání" má ale větší váhu než rozkaz), abych vedl průzkumnou výpravu na sever Tarie s cílem nalezení hrobky Varise, jednoho z vedlejší větve Carradů, který prožil svá poslední léta života v provinciích Lawa-Nlar, Niedar a Karniak. Po exhumaci se měli jeho tělesné pozůstatky převést do Menida a tam znovu slavnostně pohřbít do rodinné krypty. Nebylo to nic neobvyklého, takovýchto výprav už bylo uspořádáno několik, neboť kníže Marcus, po dlouhé době "Carrado jak má být", pocítil náhlé volání rodu a chtěl dostat celou svou "rodinu" dohromady.
Já jsem byl v té době racionálně myslící vědec a u nás na fakultě nebyl problém sehnat ještě tři podobně smýšlející kolegy, kterým nevadilo otevřít něčí hrob, kteří netrpěli předsudky zbytku "negramotné" společnosti. Byli to: Martin Horowitz, Eduard Vlček, Ondřej Kowalski. Čest jejich památce. V našem universitním kruhu byla pověrčivost k smíchu ostatním a k potupě dotyčnému. Když na to s odstupem času vzpomínám, měli jsme více věřit "povídačkám" prostých obyvatel a cestovatelů. Ač uběhly jen tři měsíce, za tu dobu se ze mne stal úplně jiný člověk.
Vyrazili jsme v dobré náladě a s plnými měšci na cestovní výdaje přesně 18. června roku 598 CL dostavníkem z menidského Velkého náměstí přímou cestou do Lawa-Nlaru. Cestou podél mocného toku Acharu jsme samozřejmě museli zastavit na noc, tehdy na odpočívadle poblíž Blat. Nocovala tam i skupina šesti obchodníků z Bělovrchů. Vysmívali jsme se jejich strašidelným historkám o dřímající prastaré hrůze v bažinách a o tajných kultech, které tam mají svá obětiště, ale teď, po prožitém a vlastně stále trvajícím děsu, nedokážu zpochybnit ani tato tvrzení. Když se obchodníci dozvěděli, kam máme zamířeno a co máme za úkol, dále se s námi odmítali bavit a odsedli si k jinému ohništi. Ráno bez rozloučení rychle odjeli.
Druhý den po poledni jsme dorazili do Lawa-Nlaru, kde nás přivítal a ubytoval Ian Wierny, také profesor historie a dokonce tamní knihovník. Procestovali jsme poté ještě spousta měst, prohledali spoustu knihoven a archivů, přečetli spoustu řádků, ale jen v lawanlarské universitní knihovně se nám podařilo najít cennou zmínku o hledané hrobce. Tou dobou totiž převezli z Drogadu tamější archiválie, protože jim náhlá povodeň zaplavila přízemní prostory knihovny, a tak jsem dostal možnost nahlédnout i do kronik. Po deseti vypálených svíčkách a dvou probdělých nocích jsem i přes silné slzení očí hledal dál, až konečně byla moje trpělivost odměněna tím, že jsem ke své slepé radosti narazil na zápisek z 5. srpna roku 502 CL, který pojednával o smrti pana Varise Carrada. Tento příspěvek byl sepsán na základě výpovědi jediného sluhy zesnulého a měl v sobě něco podivného. Na druhou stranu, co se dalo očekávat od knihomolů, kteří skladují i zaprášené svazky s pochybnou pověstí, jako třeba "O duši" Alana Magnussona, jenž sám sebe považuje za nástupce tradice šamanů Zaa-Fa Tanui, nebo Necronomicon šíleného Východňana Abdula Alhazreda. Dospěl jsem k názoru, že tady na severu lidé prostě stojí o senzaci v podobě tajemna a strachu. Každopádně zde uvádím úryvek, jak si jej má zraněná paměť ještě dnes vybavuje:
"Můj starý pán již měsíc před smrtí, kéž je mu země lehká, projevoval jisté známky proměny. Jak fyzické, tak duševní, abych tak řekl. Jeho tváře zapadly, naopak vystouply podivně lícní kosti. Měl problémy s chrupem, začaly mu velmi padat vlasy, jeho vždy vzpřímená postava byla najednou podivně shrbená. Nejspíše vlivem chrupu měl potíže s výslovností, jakoby najednou více syčel a sípal. Onoho osudného večera utekl náhle rovnou ze své pracovny do bouře. Ihned jsme ho šli hledat, ale našli jsme ho až ráno mrtvého na skalách asi dvě míle za domem. Nikdo neví, jaký záchvat šílenství, či zuřivosti, nebo jaký démon ho ovládl. O pozůstalost jsem se řádně postaral, vrátil jsem vypůjčenou literaturu do Drogadu, všechny listiny jsem předal právníkovi tamtéž a majetek jsem rozprodal. Z výtěžku jsem zaplatil dluhy a nechal postavit hrobku, která se nachází přesně 12 mil severovýchodně od malé vesnice Drogadu na toku řeky Stinné..."
Přestože mne měli zajímat jen poslední řádky výpovědi, hluboce se mne dotkla část o jeho podivně vypadající proměně a smrti. Jistě, mohla to být nějaká vzácná nemoc, která napadala i mozek, ale tehdy se poprvé otřáslo v základech mé racionální uvažování a nebyl jsem s to si tento případ rozumě vysvětlit. Ihned jsem se pustil do prohledávání knihovních zápisků s podvědomým nejasným tušením zlého. Již téměř nečitelné a úplně zažloutlé stránky na mne dýchly svou starobylostí a po dalších dvou hodinách hledání jsem tři hodiny před rozbřeskem narazil na knihovní účet pana Varise. S neznatelnou úlevou jsem se probíral romantickými a historickými tituly. Náhle, tři měsíce před smrtí, byla kolonka výpůjčního listu prázdná a až asi dva týdny na to tam byl další název knihy. Necronomicon. Projela mnou silná vlna nevysvětlitelného vzrušení a strachu, kterou ale hned moje vysokoškolské pedantské vědomí zaplašilo. Byla tam poté celá řádka podobných knih, zabývajících se okultismem. Toho časného rána jsem si to vysvětlil tak, že asi hledal stářím i podivnou nemocí na duchu sešlý muž pomoc v magii a šarlatánském léčitelství. S touto uklidňující myšlenkou jsem šel spát, ale tu noc se mi poprvé zdály ty sny... Sny, které mě nyní trápí i v bdělém stavu, které se od té doby dostavují stále, které od té doby stále nabývají kadenci. Hrůzostrašné sny plné podivných zvuků pištění a pachu mokré hlíny...
Den na to jsme koupili potřebné vybavení a jeli na nových koních do Jevelu a odtamtud do Niedaru. Celou cestu mne sny trápily čím dál víc, ale snažil jsem si je nepřipouštět k tělu v bdělém stavu a na povrchu jsem byl pořád veselý a plný očekávání. Procestovali jsme ještě mnoho míst, ale po neplodné pouti jsme zamířili ke Stinné. Do Drogadu jsme dorazili 2. září večer. Je to větší Svobodné město, které ale zastupuje správní centrum v celé oblasti. Kolem sídlí spoustu lovců, kteří tam chodí nakupovat a prodávat své úlovky. Od nich jsem se po menších potížích dozvěděl o cestě k vesnici, která byla vybudována zhruba v místě popsaném sluhou jako poslední odpočinek hledaného Carrady. Zmíněné potíže spočívali v tom, že jsem prvnímu lovci prozradil, proč tam máme namířeno. Vyplašeně se na mne podíval a pak rychle utekl, jako bych mu řekl něco strašného. Podruhé se to opakovalo stejně, napotřetí jsem si vymyslel báchorku o tom, že jsme vyslanci z Lawa-Nlaru a máme sečíst tamější obyvatele. Tázaný se na mne díval trochu podezřívavě, ale malý úplatek stačil k tomu, aby se nabídl jako průvodce, samozřejmě za odpovídající cenu. Tamní obyvatelé nemají moc rádi cizince, a, jak je vidět, ke státním úředníkům chovají pramálo úcty. Dohodli jsme se na zítřejší ráno.
Tu noc se samozřejmě také dostavili sny, ale tentokrát byli silnější. Ráno mi společníci řekli, že jsem mluvil a později i křičel ze spaní. Důvod svých snů jsem jim zatajil, kvůli své cti profesora, samozřejmě.
Na druhou stranu, místní lidé jsou zase přesní jako hodiny na věži na Slavnostním náměstí v Menidu, což u nás ve střední Tarii zvykem nebývá.
Do vesnice, nebo spíš osady, jménem Bouřná jsme dorazili pro špatný terén až v pozdním odpoledni. Podle návrší na návsi s ohlazeným kamenem, na kterém si hráli děti, jsem ihned poznal, jako zkušený archeolog, že místní obyvatelé nemají nejmenší tušení, co tvoří střed jejich vsi. Aniž bych si to připouštěl, při vzpomínce na kroniku Drogadu mnou projel záchvěv strachu.
Ubytovali jsme se u místního starosty v pokoji pro návštěvy. Jmenoval se, myslím, Jakob Pyšný, ale to není důležité, neboť je mrtvý, stejně jako většina obyvatel této dříve tak poklidné vsi. S ním jsme ihned po příjezdu u džbánu dobrého piva projednali, co máme v plánu. On se nejdřív hrozně rozrušil, udělal znamení proti zlým silám, ale poté, když jsme mu ukázali glejt s povolením od knížete, nám předal symbolicky pravomoci. Večer se na návsi uspořádala porada, kde starosta řekl obyvatelům všechno potřebné a vyzval dobrovolníky na výkopy, aby předstoupili. Z pohledů vesničanů bylo znát, že se bojí. Podle mého očekávání nikdo nepředstoupil, naopak, dav mimovolně ustoupil o tři kroky od mohyly. Ani jsem se moc nedivil. Tady měli pověsti úplně jinou váhu, než v hlavním městě knížectví za kamennými zdmi university. Lidé se na nás dívali nedůvěřivě a s nepopsatelným odporem. Měli nás nejspíš za nechutné vykradače hrobů, nebo dokonce za černokněžníky. Starosta nám tedy obstaral alespoň nářadí a s omluvami nám vysvětlil, co už jsme si domysleli.
Dodnes jsem sám sebe pořádně nepochopil, ale s jakousi zvrácenou sílou a očekáváním jsem se dal do práce už ten večer. Skončili jsme až někdy kolem desáté v noci. Místní kněz bohyně Shallay nás pozoroval při práci a něco si potichu mumlal, nejspíše modlitbu. Nemohl jsem usnout, nebo jsem se spíše bál usnout. Ano, bál jsem se usnout, měl jsem obavu z toho, co přijde. Ale navenek jsem se tvářil "normálně".
Ráno jsme pokračovali, se stejným zápalem, jako předešlého večera. Vesničany nebylo nikde vidět, byly zalezlí ve svých nuzných chatrčích. Starosta se na nás při obědě díval s velkou nevolí, ale knížecí glejt ho asi přesvědčil. Kolem šesté odpoledne konečně vypůjčené lopaty narazili na něco tvrdého a po další půlhodině se nám podařilo odhrabat celé kamenné víko i s prostým nápisem "Varis Carrado". Netvrdím, že jsme se nebáli, ale takhle blízko u cíle jsme prostě nemohli přestat. Profesionální zápal a vědecké racionální myšlení, které teď tak proklínám, přehlušilo bázeň a my jsme za světla luceren a měsíce po úplňku odkryli namáhavě víko. Dýchl na nás pach rozkladu. Jeden můj kolega mimovolně ucouvl. Uvnitř, v rozpadlém rubáši, ležely zežloutlé skroucené a rozlámané kosti se zbytky tkáně. Zhluboka jsem vydechl. Tak tohle je ten vznešený příslušník vznešené rodiny. Na okamžik ve mne vzplála melancholická nálada běžícího všepohlcujícího času. Pak jsme se s vědeckým zájmem dali do ohledávání nebožtíka. Jeho kostra opravdu vypadala jinak, než je běžné. Lebka byla podivně úzká s výraznými lícemi a nadočnicovými oblouky a hrudní koš rozšířený se zakrnělými posledními žebry. Muž tedy opravdu před smrtí ještě nejspíš prodělal nějakou mutaci.
V tu chvíli se zatáhlo nebe a spadly první těžké kapky deště, jež slibovaly pořádnou bouři. Rychle jsme sklidili, co bylo potřeba a těžké víko opět dali na původní místo, aby déšť nepoškodil možné detaily.
Tu noc jsem nespal. Tu noc prvně přišly mé sny i za bdění. Od této noci se datuje mé šílenství. Přes mohutné hromy jsem občas zaslechl i skučení a jakoby naříkání. Ráno, když někde za tmavošedou zástěnou mračen vyšlo slunce, jsem spatřil oknem na ulicích stopy noční hrůzy. Všude v bahně a v loužích se válely mrtvé kočky. Nebo alespoň to, co z nich zbylo. Jejich krev a vnitřnosti se mísily v podivuhodné syrové směsi s bahnem a dešťovou vodu. Byly úplně roztrhané! Přepadl mne strašný děs, racionální myšlení šlo stranou. Svým křikem jsem probudil i ostatní společníky. Jen zbytkem vědomí jsem zachytil, jak jeden dáví u protějšího okna, druhý omdlívá, třetí zase vytřeštěně kouká střídavě na mrtvolky a na mohylu. To ráno jsme přestali v úkolu, jenž nám byl uložen. Toho dne jsem vyšel ven jen jednou, podívat se k mohyle. Víko bylo odstrčené...
Starosta nám suše a s kamennou tváří oznámil, že vesnice je odříznuta od světa přívalovými dešti. V tomto kraji je to prý normální, třikrát až čtyřikrát do roka přijde bouře, která zaplaví všechny příjezdové cesty a z okolního lesa se stávají neprostupné mokřady. Ještě dodal, že zásoby jídla máme v pokoji vedle. Od té doby s námi nepromluvil. Zděšeně jsme seděli na postelích a zírali, jak uprostřed pokoje vzniká loužička vody, odkapávající ze stropu. Po poledni jsem se nervově zhroutil. Přeludy v mé noční můře začaly nabývat tvarů. Byly to krysy. Probral jsem se až v noci na lůžku, pečlivě zabalený do dek. Měl jsem zpocené čelo, ale kupodivu jasnou mysl. Nebo jsem se alespoň domníval, že ji mám jasnou, neboť jsem v hlavě slyšel spoustu výkřiků a hlasů. Podvědomě jsem si šeptal modlitbu. Posadil jsem se na lůžku a zjistil jsem, že jeden můj společník chybí. Ostatní spali neklidným spánkem.
Ráno mne vzbudil křik z mnoha hrdel. První kámen zasáhl okenici. Pak nesměle druhý, třetí, poté celá salva. Jak se zdálo podle hlasů, venku na dešti stál dav vesničanů, kteří řvali, že jsme jim zabili děti a žádali odplatu. Když jsem vykoukl ven škvírou mezi okenicemi, viděl jsem strašný výjev. Bylo to obdobné, jako včera, až na to, že mezi tím, co zbylo z koček, přibyly také zbytky tělíček dětí. Právě těch dětí, které si hrávaly na mohyle, než jsme přišli a než vůbec tušily, co skrývá. Ano, ty věci spolu určitě souvisely...
Strašlivá bolest hlavy z vyčerpání mne přinutila lehnout si zpět na postel. Usnul jsem i přes pronikavý řev vesničanů, i přes šíleně znějící tichý nářek jednoho z mých kolegů, ačkoliv nevím, co jsem si od spánku vlastně představoval. Naše slepost na universitě byla opravdu "jedinečná".
Probudil jsem se asi k večeru, nevím přesně ani jakého dne. Necítil jsem hlad, jen bolest hlavy a strach, nepopsatelný, všeprostupující strach. Viděl jsem jen jednoho společníka, který seděl na posteli a kolébavě se vytrvale houpal z jedné strany na druhou. Byl jsem rád, že byl ke mne zády, protože jsem se nechtěl setkat s jeho pohledem. Mumlal si nějaké zaříkávání, nebo modlitbu. Ještě před měsícem bych ho považoval za blázna. A možná blázen byl...
Opravdové peklo začalo až tuto noc. Nevím, která to byla, ale tuto noc zemřelo nejvíce lidí. S jasnou hlavou jsem vstal. Můj jediný společník nevycházel z deliria. Dav venku už nehučel (čert ví, co je donutilo rozejít se, ale podle mne to déšť nebyl), tak jsem se podíval ven okenicí, ale jenom škvírou. Neměl jsem odvahu otevřít ji celou. Venku pršelo a byla absolutní tma. Když se ale jasně zablýsklo, s hrůzou jsem uskočil a naboural zátylkem do postele. Dodnes nevím, jestli to byla pravda, nebo jestli jsem již blouznil v mdlobách, každopádně jsem tehdy ve světle blesku spatřil, jak se země hýbe malými tělíčky krys a jak se do zvuku větru přimíchává i pištění. Probrala mne voda, která mne stékala po obličeji. Strop už byl téměř celý provlhlý. Slyšel jsem je. Slyšel jsem krutou kakofonii krysího pištění a zároveň podivné mlaskání vlhkých těl o druhé. Byly v domě, o tom nebylo pochyb. Zároveň do dveří vrazilo pět vyděšených lidí. Začali do mě kopat a něco řvát, ale nerozuměl jsem jim. Pak jsem opět ztratil vědomí.
Z dalších událostí si už nepamatuji téměř nic, vím jen, že jsme nakonec utekli společně. Běželi jsme černou mokrou nocí, brodili jsme se bahnem po pás, utíkali jsme před pištěním, pryč, pryč od toho prokletého místa. Později mi bylo řečeno, že ještě ve vsi "něco" roztrhalo jednoho z přeživších.
Můj mozek se probral až v Drogadu. Ničím už jsem nepřipomínal toho profesora nad věcí, který tu byl asi před týdnem. Všichni jsme byli zavření někde na radnici a někdo nás vyslýchal. Nevypravil jsem ze svého hrdla ale ani hlásku a projevoval jsem absolutní netečnost a apatii. Ostatní mne nejspíš označili za hlavního viníka a mne to bylo jedno. Vsadili mne do věže, na mou žádost do nejvyšší cely. Po dvou dnech stavu blízkého spánku nebo mdlobám jsem se zvedl z plesnivé slámy s náhlou šíleností a začal jsem ve strachu před ztělesněnou noční můrou zadělávat kousky oděvu a slámou všechny skuliny či praskliny ve zdech, dokonce i klíčovou dírku. Pak jsem dlouhé hodiny seděl uprostřed místnosti a očima jsem rychle kmital z jednoho koutu do druhého, jako bych něco očekával.
Nyní se můj psychický stav alespoň trochu zlepšil, zlepšil se na tolik, že jsem si dokázal říct jakž takž artikulovanou mluvou o papír a psací potřeby. Domnívám se, že jsem plně pochopil hrůznost té příhody. Ten knížecí příbuzný byl opravdu nakažen nemocí. Četl jsem o tom kdysi dávno v jedné zapadlé zaprášené knihovně. Ta nemoc byla Lycantropicus a on byl krysodlak. Silný krysodlak. Ta kniha se jmenovala... Necronomicon.
Slyším je, docela zřetelně je slyším! Jsou všude kolem! Neee... nééé! Už to nevydržím! ...



Zde končí zápisky nalezené před celou č. 15 u dveří v drogadské vězeňské věži. Autor přikládá ještě sepsanou výpověď strážníka vězeňské služby, který měl v době nalezení službu. Dále pak fakta i úvahu o dalším osudu této cely.

"Chvíli před večeří jsem slyšel hroznej řev a jakoby jekot z cely č. 15, to je ta úplně nahoře ve věži. Byl tam zrovna zavřenej jeden chlápek, vypadal tak na pětapadesát, obviněnej kvůli zanesení nějaký zhoubný nemoci do jedný vesnice tady poblíž. Jenže se prý ztratili svědci a pro nedostatek důkazů měl bejt den na to propuštěnej. Když jsem stál za dveřma, byl tam slyšet hroznej rámus, jakoby tam někdo s něčim mlátil a nebo někdo narážel do zdi. Přitom hrozně ječel a pištěl, skoro by se zdálo, jako by to ani nebylo lidský pištění. Vodemknul jsem, připravil si vobuch, vzal za kliku a - nic, nešla vůbec otevřít, jako by to z druhý strany někdo držel. Tak jsem to ještě chvíli zkoušel, ale povedlo se mi to, až když ten řev utichnul do takovýho bublavýho mručení. To vám byl ale hnusnej pohled, ještě teďka je mi z toho na nic. Ten chudák byl úplně rozcupovanej, roztrhanej na kousky. Jako by ho něco vohlodalo. No, válely se tam střeva a tak, ale to Vy slyšet nechcete, že ne..."
Vyslýchaný: Martin Doubek, příslušník vězeňské stráže
Dne: 28. září, 598 CL


Od té doby zůstává horní patro věže prázdné, neboť pár vězňů, kteří tam byli vsazeni, přes noc dočista zešíleli a nebyli schopni snést ani první stupeň útrpného práva - a to se pan málo-dobrý Petr Valchař snažil, seč mohl. Vězni umírali v křečích, podle přizvaného felčara na selhání nervů.
Nyní se na drogadské radnici projednává návrh na pozvání vymítače nebo na stržení posledního patra věže, protože se tam bojí chodit už i správce vězení. Zkoumá se, jaký způsob méně zatíží městskou pokladnu.


Celý text přepsal a poskládal Richard Souček z Harvu,
povoláním knihovník.
Zařazeno do archivu "Tajné"
Dne 18. února 599CL v Harvu

Je to dělané jako nějaká hra. Více informací naleznete .:zde:.
Autor tohoto příběhu je Nibowaka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama